Podzimní epištola – Miroslav Florian – 1989

Komunisté se nemusí jen kát.
Nemají se proč stydět za svou víru.
Šli na zteč v Karpatech,
šli zpříma pod sekyru,
snad je to dávno, snad je to už pasé;
ale ne všechno smaže listopad.
Bránili máj – oslaví jej zase.

Nad komunisty dneska
sviští bič;
a nezdá se tak zcela sametový.
Šátrá i po Julkovi po Zikovi
a jednačtyřicet let škrtne bez cavyků…
Rozverný biči, výskej si a syč,
Nevzdáme socialistickou republiku.

Komunisté se nesmí mlčky třást –
a zejména ti nezištní a ryzí.
Co přemetů
lze vzhlédnout v televizi!
Dá tahle země na kulatá slova?
Už teď se vznesla ze svraštělých brázd
v podhůří plachá vločka únorová.

Komunisté si nemohou nic lhát.
Čeká je dlouhá,
odříkavá směna.
Budoucnost nebyla však poražena.
A naše hvězda do mlh nevytratila se:
tu vždycky spíše rozžal strohý chlad…
Milostný šeřík připne si ji zase.

A slunce přečte hlavní referát.